Červenec 2015

Strašidlo pod postelí?

31. července 2015 v 21:00 Ostatní
Jo, vždycky jsem měla pod postelí hlavně krabice, a taky věci, které se nedaly uschovat jinde. Od toho přeci úložné prostory jsou, nemám pravdu?

A krom toho mého "nepořádku" (co oči nevidí, to srdce nebolí, říkala jsem si, když jsem měla výčitky, že úklidu zrovna moc nedávám), jsem byla zvídavé dítě. Tak moc, že i přes zákazy rodičů, chodívala jsem krátce před půlnocí škemrat rodiče, zda bych se nemohla podívat na nějaký ten horor. Mohla jsem být žačkou šesté či sedmé třídy nanejvýš. Nijak neprotestovali.

Nejdřív se báli o mé duševní zdraví, a abych pak nesvítila lampičkou až do ranních hodin. Nicméně, když viděli, jak je jejich dítě imunní, přestali si dělat starosti. Dokonce mi i dovolili půjčit si z videopůjčovny snímek, jehož jméno jsem zapomněla. Jen vím, že byl inspirován skutečnými událostmi… byla jsem sama doma (rodiče jen jeli něco zařídit, ale byla zima a stmívalo se velice brzy, takže už v pět odpoledne byla tma).

Být či nebýt spisovatelkou

31. července 2015 v 17:23 Ostatní
Být či nebýt spisovatelkou. Ano, to je otázka kterou si pokládám velice často.

Povídku VEĎ MĚ jsem začala psát v deváté třídě.
Byl to první příběh, který jsem skutečně dopsala, a ve wordu popsala přes 140 stran...nevím, jestli Vás nějak osloví, přeci jen už je to pár let zpět, co mě napadla první slova tohoto vyprávění. Nicméně skrytě doufám, že se vám bude líbit!
...
Když se řekne přátelství, vím, o co se jedná. Lidé, jež si navzájem věří, vyměňují si tajemství a pokládají otázky, k nimž se společně snaží nalézt odpovědi. Smějí se spolu a zažívají chvíle, na které nechtějí zapomenout. Zapomenout. Například postup jak spočítat rovnici. Na ten můžete zapomenout. Časem, až vyjdete ze školy a budete se věnovat zaměstnání, kde nebudete potřebovat matematiku. Je to něco jiného než ztratit. Můžete ztratit spoustu věcí. Peněženku, batoh, klíče, mobilní telefon. Ale hmatatelné lze najít. Já jsem od šesti let nevidomá.

Pohodový den aneb je libo tetování?

29. července 2015 v 10:15 Deníček
Zdravím moji milí čtenáři!

Kéž by ten začarovaný kruh byl u konce. Kéž by skutečně začala nová kapitola.

Tak jo. Včera jsem si užila jeden z nejpohodovějších dnů poslední doby. Sešla jsem se s kamarádkou ze školy, kterou znám z vedlejší třídy. To že jsme se vůbec začali bavit - tomu vděčím hodinám jednoho volitelného předmětu.

Ovšem, že budeme až tak dobré kamarádky, to jsem nečekala. Nakonec jsem za to neskutečně ráda. Emma bydlí v malebné vesničce, má milou maminku, přítele a pejska Chundeláčka, kterého já osobně překřtila "Hryzna," - vážně, kdyby si dal na zoubky inkoust, mohl by si otevřít tetovací salon (prohlášení Emmy).

Skvěle jsme si popovídali. Zjistili, jak jsme si podobné. Domluvili jsme se, že se co nejdříve sejdeme znovu. Včerejší odpoledne bylo vážně super.

Dokonce jsem na rekordně dlouhou dobu nemyslela na Olivera.

Jen se Sárou se nějak hádám. Což je zvláštní, nikdy předtím se to nestalo.

Dnes odpoledne odjíždí můj bratr na několik dní za babičkou a sestřenicemi. Doma bude nezvyklé ticho, a musím přiznat, že mi sourozenec bude chybět.

Brzy nashle

PAPÍROVÁ MĚSTA - recenze

27. července 2015 v 21:24 Ostatní
Zdravím moji milí čtenáři!

Ani nevím, čím bych začala, takže se omlouvám, že tenhle článek bude pravděpodobně jeden velký chaos.

Ano, dnes jsem se konečně dočkala. Byla jsem s bráchou na Papírových městech, od mého nejoblíbenějšího (no, jeden z nejoblíbenějších) autora, Johna Greena.

Knižní předloha se mi dostala do rukou, někdy kolem září loňské roku (?) co si vzpomínám. No zamilovala jsem si ji. Po hvězdách nám nepřály, které byly depresivní a opravdu smutné, bylo tohle dílo příjemným, veselým, a odlehčujícím čtením.

!A TEĎ POZOR, BUDU SPOILEROVAT!

Sedíme v kině (předem jsme si rezervovali lístky, na místech úplně vzadu), a čekáme. Reklamy, spousta reklam, a taky upomínka, abychom nezapomněli shlédnutý film později ohodnotit na československé filmové databázi. A pak - KONEČNĚ.
Zmocnil se mě ten zvláštní pocit vzrušení, které se změnilo v příval očekávání. Promluvila hlavní postava Quentina, uváděla nás do děje větou: "Jsem toho přesvědčení, že každému se v životě stane zázrak, tím mým se byla Margo Roth Spiegelmanová, když se přestěhovala naproti přes ulici."

Prozacový národ aneb všichni máme drogu

27. července 2015 v 13:20 Ostatní
Zdravím moji mílí čtenáři!

Bez kávy nenapíšu ani řádku, jak jsem zjistila. Musím mít při sobě neustále jeden hrnek rozpustné vroucí kávy, či minimálně čaj… to díky maturitě. Učila jsem se mnohdy do ranních hodin a tento nápoj mě držel v bdělém stavu.

Včera jsem nemohla usnout. Zmocnil se mě panický pocit, že už se ráno neprobudím, a jely nanovo ty představy o tom, jaké je to umřít, a co se děje potom. Přemýšlím, jestli bych tyhle stavy neměla začít řešit. Bojím se spát, a zmocňují se mě dojmy, že nemohu dýchat, či se pořádně nadechnout.

Pak se jen posadím na posteli a poplašeně koukám kolem. Snažila jsem se to říct mamce, ale neposlouchala mě, a to to pro mě nebylo jednoduché.

Dnes jdu do kina na film, na který se moc těším, Papírová města. Četla jsem v loňském roce knihu a naprosto si ji zamilovala. Tudíž jsem plná očekávání. Napíšu vám poté recenzi, chcete?!

Mějte se krásně!

Brzy nashle

Jak jsem se skamarádila s Klárou

26. července 2015 v 13:30 Deníček
Zdravím moji milí čtenáři!

V dnešním povídání se opět vrátíme na střední školu. Jak už jsem psala, skamarádila jsem se s Klárou. Od druhého ročníku jsme byly prakticky nerozlučné, a myslím, že má velkou zásluhu na tom, že jsem to tam vydržela. Obě jsme vždycky tak trochu odbočovaly z řad. Zájem o jiné věci, odlišný repertoár, já milovala trička s potisky, ona sukně a různé blůzky s krajkami. Na první pohled jsme byly odlišné i od sebe navzájem, ale s postupem času, vyšlo najevo, jak neskutečně jsme si podobné. Dokonce i stejná znamení, já měla narozeniny jen o den později než ona.

V prvním ročníku jsme ale ještě nebyly přáteli. Ona měla svůj hlouček (typické holky - žvásty o mejkapu, šminkách), já bloumala po chodbách sama. Snažila jsem se skamarádit, ale jak jsem tu už několikrát napsala, navazovat přátelství, je pro mě nepředstavitelně obtížné.

Linda, ta byla mou oporou. Seděla ten úplně první den školy jen lavici přede mnou a TÍM klukem. S tou jsem se přátelila (a nutno podotknout, že i ona byla odlišná). Nelíčila se, nebyla Miss postava roku, a nemusela notně kupovat nejžhavější trendy, aby byla IN.

Několikrát jsem si všimla, že Klára od svého hloučku postává tak opodál, jako kdyby si s nimi neměla jednoduše co povědět. Snažila jsem se ji odchytnout mimo ty holky, ale to bylo takřka nemožné. Byla na nich nalepená, a já svou šanci dostala až před těsně před Vánočními prázdninami. To ani jedna z těch jejích "kámošek" nedorazila do školy. U skříněk jsem se schválně loudala, čekala jsem, až ji uvidím jít kolem. Zavolala jsem na ni.

"Hele Kláro? Ty taky jezdíš autobusem, nechceš jet se mnou?"
"Klidně," pípla, a nejistě se na mě usmála. Přehodila jsem si batoh přes rameno, a v duchu si plánovala, na co se jí zeptám, přišlo mi to troufalé, protože jsem se s ní nebavila, jenomže jsem si nemohla pomoct, že na těch holkách je nalepená prostě jen proto, aby nebyla sama.
"Cože dneska nepřišla tvoje smečka?" zeptala jsem se, zatímco jsme procházeli přes školní nádvoří na autobusovou zastávku.
"Nevím," pokrčila rameny.
"Vy nejste v kontaktu mimo školu?" zajímala jsem se aktivně.
"Ani ne," odvětila.
"Ty holky mi připadají zvláštní. Prostě normální holky. Ty taková moc nejsi co?" snažila jsem se o ledabylý tón a prohlédla jsem si její outfit.
"Asi ne," potvrdila moje domněnky. Nezdála se mi zrovna výřečná, anebo se jí nechtělo svěřovat holce, se kterou se takhle od seznamovacího kurzu baví poprvé. Šli jsme bok po boku a ona mlčela. Musela jsem změnit téma, aby se rozmluvila. Zjistila jsem, že máme rády stejný seriál, a podobnou hudbu. Rozloučili jsme se a já si říkala, jestli budu mít další den možnost s ní prohodit pár slov. Jenomže ona si prohodila role se svými "parťačkami"

Nepřišla do školy, kdežto ony ano. Seděli v lavici za mnou, a já tak měla možnost vyslechnout si, co si povídají, neboť jsem v jejich debatě zaslechla Kláry jméno, a to mě zaujalo.

"….přesně, totálně….je nemožná."
"Holka od krav co chcete, kydá hnůj na tý jejich farmě."

A to mi stačilo. Po škole jsem chvátala domů, přihlásila se na Facebook, a ujistila se, že Klára druhý den přijde do školy. Napsali jsme si i něco málo navíc, přeposlali si nějaké písničky. Asi jsem měla potřebu ji chránit, protože jsem věděla jaké to je, když vás někdo pomlouvá za zády. A pak jsem věděla, že ona je fajn holka.
"Ty holky nejsou pro tebe dobrý kamarádky. Nebav se s nima," byla moje první slova, jen co vešla do uličky, aby vyhledala svou skříňku, do které nacpala kabát zasypaný sněhem.
"Cože?" opáčila.
"Včera. Před češtinou, slyšela jsem je o tobě říkat nepěkný věci."

Probodla mě očima, zabouchla skříňku a zmizela mi z očí. Tak jo, možná jsem to přepískla. Vrátila jsem se k Lindě, která se tvářila zmateně. Dlužila jsem jí vysvětlení, a tak jsem jí pověděla o tom, jak jsem už delší dobu pozorovala Kláru, jak vždycky stojí opodál, když je s těmi fúriemi, že ji mají spíš jako poskoka, a že jsem s ní předevčírem šla domů, a zdá se mi fajn, i to jak jsem vyslechla ten rozhovor, ve kterém o naší spolužačce nehovořili zrovna pochvalně.

Po vyučování jsme se s Lindou domluvili, že si zajdeme na horkou čokoládu. Koneckonců, další den se šlo do kina (poslední den před Vánočními prázdninami), a my bychom pak neměli možnost. K našemu překvapení, jen co jsme otevřeli dveře, abychom vyšli na nádvoří, zavolal za námi hlas: "Holky, počkejte," byla to Klára. Na horkou čokoládu jsme šli společně.

S těma holkama se přestala bavit. Na hodinách které jsme měli společně (jazyky plus volitelné předměty), jsme od nového roku sedávali spolu. A tak to bylo až do maturity. Nedávno mi přiznala, jak mohla být tak hloupá a bavit se s někým jen proto, aby se měla s kým bavit. Vzpomínáme na to s úsměvem. Já, Klára a Linda se kamarádíme pořád. Jestli k něčemu mi střední škola přes všechno to utrpení kolem byla, tak právě proto, abych poznala je.


Brzy nashle.

Jít s davem

25. července 2015 v 18:41 Co se honí hlavou
Zdravím, moji milí čtenáři!

Jít s davem.

Dobře či nikoliv? Otázka k zamyšlení.

Když jsem byla mladší (základní škola), nijak jsem to neřešila, zvesela jsem se bavila s každým, byla tvořivou bytostí s kreativními nápady a touhou podnikat dobrodružství.

Pak přišla střední škola, nejspíše zlom v mém životě.
Ani nevím, podle čeho se určovala popularita u nás ve třídě, či prostě postoj. Mnozí si ty druhé zaškatulkovali ještě dřív, než je doopravdy poznali. A právě na střední jsem se stala šedou myškou. Už jsem nebyla ta tvořivá kreativní holka, uzavřela jsem se do sebe, mlčela jsem (ano, kdybychom hráli tichou domácnost, zaručeně bych vyhrála - někdy jsem si jen tak pro jistotu pro sebe řekla několik slov, abych se ujistila, že jsem nepřišla o hlas), a přikyvovala.

Proč jsem ale nevyjádřila názor? Protože když jsem to v prvním ročníku udělala, spousta lidí se obrátila proti mně, jakože co jsem si zrovna já, dovolila vyjádřit, co si myslím.

Diskuzní téma o přestávce se týkalo homosexuality. Tvrdila jsem, že za to přeci nikdo nemůže, a má to v genech. Leč samozřejmě se mnou někteří hrubě nesouhlasili, prý je to hloupost. Pár lidí dokonce prohlásilo, že pokud v budoucnu budou mít dítě s tímto "problémem," klidně ho vyhostí. No a to se mi nezdálo správné. Projevila jsem se, a už kolem byly šepty o tom jak je ta holka co si věčně sedá sama, mlčí a čte si "divná"

Na nějakou dobu jsem se zase ponořila do svého světa, obklopená tichem. Nešla mi matematika, měla jsem s ní problémy vždycky. No a za zády mi pořád dělali společnost ti posměváčci. Nejen kvůli zlomkům a zaokrouhlování, prostě jen proto, že se jim líbilo mě provokovat. A tehdy jsem se rozhodla, že budu radši jen soustavně kývat, než abych se dostala do konfliktů.

Protože to bylo jakési nevyslovené pravidlo naší třídy. Nesouhlasíš? No dobře.
A konfrontace byla na světě.

Jenomže pak jsem objevila citáty. A jeden takový zvláštní mi utkvěl v hlavě.

Člověk se narodí jako originál, tak proč by měl umírat jako kopie? A v tu chvíli mě napadlo, že jsem stejná jako ostatní, jen papouškuji, abych byla se zbytkem třídy zadobře a nijak se nezviditelňovala. Bála jsem se? Čeho? Jsou to jen lidi, a pokud mě nepřijmou s mými názory a postoji, tak ať.

Začala jsem se projevovat.

Říkala, co si myslím, a pokud jsem byla jiného přesvědčení, prostě jsem to řekla. Moje kamarádka Klára mě podporovala. Spolužáci mě nikdy neměli v lásce.


Ptám se sama sebe proč. A pravděpodobně to bude asi tím, že jsem nechtěla být kopií. Nešla jsem s davem.

V maturitním ročníku už jsem měla nějaké priority. Nechtěla jsem být jen panáček na pérku s kývající hlavičkou. Chtěla jsem být někdo, kdo se dokáže prát za to, co si myslí, za to co je podle něho správný úsudek a svůj postoj si udrží až do samotného konce.

Brzy nashle

Samota, INTERPALS, Klára a Amsterodam

25. července 2015 v 12:05 Deníček
Zdravím moji milí čtenáři!

Proč mám strach z toho se s někým seznámit? Proč se na veřejnosti snažím splynout s davem, a nevyčnívat?
Na základní škole, jsem tenhle problém neměla. Nebo jsem ho aspoň nestihla zpozorovat.

Vídala jsem se se spoustou lidí a nijak mi nevadila jejich přítomnost, ty houfy, četné skupiny. Jenomže pak přišla střední, já při každém rozhovoru s někým skláněla hlavu k zemi, hlas jsem ztišila na minimum a naučila se takzvaně "kuňkat," tak že mi sotva kdo rozuměl.

Tuhle potíž jsem si po nějaké době přinesla ze školy domů. A také jsem se čím dál častěji zavírala u sebe v pokoji a málokdy vycházela. Moc jsem toho nenamluvila, stal se ze mě introvert, který nechtěl, aby si ho někdo všímal. Měla jsem strašně moc učení, nezvládala jsem látku, najednou toho na mě bylo tolik na jednou. Plus ti spolužáci (kteří se sice vůči mě začali projevovat až později…), ale to byl první ročník.

Ve druhém roce na střední, jsem objevila webovou stránku INTERPALS (webová stránka, kde se můžete spojit s lidmi z různých zemí a dopisovat si s nimi). Váhala jsem, ale byla jsem tak sama, že jsem si nedlouho poté, co jsem web naklikla, založila účet.

Psala si s pár Angličany, jedním Brazilcem a dalšími jedinci, jejíhž národnost si už ani nepamatuju. Po několika dnech mi tahle webovka dala pocitu, že se o mě někdo zajímá, ptá se jak se mám a záleží mu na mě (ano, další naivita, ach ouvej, je tu znovu - ale bylo mi patnáct)

Pořád jsem ale na Interpals nebyla "závislá" to se stalo hned potom, co jsem nastoupila do druhého ročníku. To se někteří moji spolužáci začali na mou maličkost přihlouple uculovat, posmívat se, a v hodinách, kde mě žrala za živa jistá paní profesorka jí tiše skandovali. To bylo pak Interpals moje jediné útočiště. Rodiče jsem s tím hold nechtěla zatěžovat, možná jsem k nim neměla dostatečnou důvěru. Prostě jsem přišla na web a psala lidem, které jsem neznala osobně o svých problémech, co se mi děje, že to nezvládám a jsem psychicky vyřízená. Často jsem se podivovala, jak můžu mít v zásobě tolik slz. Interpals mě drželo při životě až do konce druhého ročníku.

Ale pak jsem se náhodou skamarádila se spolužačkou. Nezvládala matematiku stejně tak jako já. Snažila se mi pomoct, před útoky spolužáků mě bránila.

S Klárou jsem se tomu naučila čelit, a bylo to trochu lepší.

Na INTERPALS jsem pak úplně zapomněla. Naposledy jsem se přihlásila těsně před maturitou. Teď už ale tuhle webovku využívám zásadně k tomu, abych se naučila komunikovat anglicky, a skutečně to pomáhá. Příští rok bych si přála jet společně se sestřenicí pomocí agentury EUROTRIPS do zahraničí. Konkrétně do Amsterodamu. Co je EUROTRIPS? To je agentura, která umožňuje mladým lidem poznávat zahraniční kulturu pomocí víkendových a poměrně levných zájezdů. Jedna slečna, se kterou jsem na INTERPALS v kontaktu pochází právě z této země, a že by se se mnou ráda setkala. Tohle musím ještě řádně promyslet, ale myslím, že by to bylo rozhodně zajímavé.
Brzy nashle.


(Odkazy - INTERPALS a EUROTRIPS)

Zlodějka Knih - tip ode mě pro vás

23. července 2015 v 20:20 Ostatní
Zdravím moji milí čtenáři!

Psali jste si, že byste si přáli další filmové tipy. Nuže dobrá. Tady máte další z mých oblíbených snímků.

První, který Vám můžu nabídnout, je válečné drama Zlodějka Knih. Opravdu moc krásný kousek, u kterého nezůstane oko suché. Hlavní představitelka se role zhostila výborně! Zrovna jsem dočetla také knihu, podle které byl příběh natočen. Tu mohu doporučit též ;)

Příběh vypráví o holčičce Liesel, která se během druhé světové války dostane do pěstounské rodiny pana Hanse Hubermanna. Neumí číst. Její nový tatínek se proto stane jejím učitelem, a Liesel pak louská knihu za knihou - jejím zdrojem počtení je knihovna starostky. Má také nejlepšího kamaráda Rudyho a u Hubermannů ve sklepe se ukrývá žid jménem Max. Jak příběh dopadne? Podívejte se, nebudete litovat.

Brzy nashle

Harry Potter, aneb jak se ze mě knihomol stal

23. července 2015 v 14:49 Co se honí hlavou
Zdravím moji milí čtenáři!

Včera jsem podnikla úklid mojí knihovničky. A vypadl na mě první díl ze série Harryho Pottera. A v tu ránu na mě zaútočila vlna vzpomínek, jak jsem se stala knihomolkou, a že za to vděčím právě "jemu"

To mi bylo devět. Byla jsem pilnou žačkou základní školy, no a onemocněla jsem. Neštovice. Musela jsem být doma asi měsíc, což pro mě bylo utrpení a neustále jsem se nudila. V tu dobu byla (alespoň u nás co si tak vybavuji) velice populární videopůjčovna. Taťka se ten den vrátil z práce a pověděl mi, jak půjčil film, který by se mi mohl líbit.

Podal mi VHS na kterém byl vyobrazen ten známý brýlatý kluk s nachovou jizvou na čele. Nedůvěřivě jsem se na obal podívala a letmo si přečetla obsah. Kluk, který začne navštěvovat školu čar a kouzel v Bradavicích. Připadalo mi to zvláštní, ale nakonec jsem přeci jen kazetu spustila.

Rozeběhly se úvodní minuty a ta nesmrtelná znělka. V ten moment mi došlo, že se děje něco zvláštního. A byla to pravda. Film jsem sledovala se zatajeným dechem, coby devítileté dítě jsem byla z děje a všech těch triků naprosto vykolejená. Líbilo se mi hlavní trio, kouzla a čáry, mystická stvoření a hlavně ta parádní škola kde se neučí matematika, ale třeba jak naučit předměty kolem sebe létat nebo jak odemknout zámek.

Mamka mě hned po skončení snímku informovala, že je i kniha. Nebyla jsem moc velký čtenář, ale sdělení mě kdoví proč nadchlo. A jelikož jsem měla za dva týdny narozeniny, věděla jsem co si přát. Pro moje rodiče to bylo překvapení, protože já nečetla a knížky jsem znala hlavně díky Slabikářům a edicím PRVNÍ ČTENÍ. A tak jsem v den narozenin obdržela od rodičů první díl Harryho Pottera v knižní podobě. K mé velké radosti od babiček díl druhý - a to jsem pak poskakovala jak čertík na pérkách.


Ten večer, po prima posezení s rodiči a sourozenci, jsem si zalezla do svého pokoje a dala se do čtení. Do čtení které bylo tak strhující, že jsem knížku odkládala o půlnoci jen proto, že jsem prostě usínala a nemohla pokračovat dál. Knihu jsem dočetla hned druhý den navečer, jelikož jsem ji zavírala pouze v čase oběda, a když jsem si potřebovala odskočit.
Nejinak to bylo v případě knihy druhé. A s postupem času i v případě dalších pokračování. Rozhodla jsem se nejprve přečíst všechna knižní zpracování a teprve poté se pustit do filmů. Tu sérii jsem si zamilovala. Rostla jsem s Harrym a jeho přáteli tak dlouho, že pro ně pořád mám slabost.


A díky paní spisovatelce J.K. Rowlingové je teď ze mě knihomol. Naučila jsem se číst, a raději než oblečení nebo šminky či boty nakupuji právě knihy… děkuji tímto i rodičům, že mě neměli dost, když jsem v jedenácti trvala na tom, že mi musí přijít dopis do Bradavic a neomrzelo je moje věčné žvanění o tom, jak je Harry Potter super a nejlepší a ve svých deseti letech jsem jím byla posedlá.


Od té doby jsem objevila spoustu dalších úžasných autorů. Miluju čtení, miluju příběhy.

Zrovna jsem si oblíbila Johna Greena. Před třemi (dvěmi?!) lety, se mi do rukou dostal jeho bestseller Hvězdy nám nepřály a právě od té chvíle jsem jeho zapřísáhlou fanynkou. Napsat knihu byl vždycky můj sen.

Doufám, že se mi to podaří.

A co vaši oblíbení autoři? Máte nějaké? :)
Brzy nashle.