Být či nebýt spisovatelkou

31. července 2015 v 17:23 |  Ostatní
Být či nebýt spisovatelkou. Ano, to je otázka kterou si pokládám velice často.

Povídku VEĎ MĚ jsem začala psát v deváté třídě.
Byl to první příběh, který jsem skutečně dopsala, a ve wordu popsala přes 140 stran...nevím, jestli Vás nějak osloví, přeci jen už je to pár let zpět, co mě napadla první slova tohoto vyprávění. Nicméně skrytě doufám, že se vám bude líbit!
...
Když se řekne přátelství, vím, o co se jedná. Lidé, jež si navzájem věří, vyměňují si tajemství a pokládají otázky, k nimž se společně snaží nalézt odpovědi. Smějí se spolu a zažívají chvíle, na které nechtějí zapomenout. Zapomenout. Například postup jak spočítat rovnici. Na ten můžete zapomenout. Časem, až vyjdete ze školy a budete se věnovat zaměstnání, kde nebudete potřebovat matematiku. Je to něco jiného než ztratit. Můžete ztratit spoustu věcí. Peněženku, batoh, klíče, mobilní telefon. Ale hmatatelné lze najít. Já jsem od šesti let nevidomá.

Má rodina mě bezmezně podporuje. Také Klára, má učitelka, přátelé a můj slepecký pes Sandy. Ten pejsek se mnou vyrůstal a já na něj nedám dopustit. Mám k tomu mnoho důvodů, netřeba zmiňovat ten nejhlavnější. Kdyby ji nebylo ta tma, jež je všude kolem, mě nemilosrdně obklopí a už nepustí ze svých spárů. Sandy je černá labradorka. Těsně vedle pravého ucha má bílou skvrnu. Prý coby malé štěně, měla růžové tlapky a tatínkovi rozkousala nejeden pár bot. Maminka mi to všechno pověděla. Až na to že nevidím, nejsem ničím výjimečná. Co si pamatuji z dob, když jsem ještě mohla svůj odraz spatřit v zrcadle, mám modré oči, pihy na tvářích a zrzavé vlasy. Vysoká pravděpodobně moc nebudu. Mám ráda vůni čerstvě posečeného trávníku. Čich se stal mým věrným pomocníkem. Maminka pro mě vymyslela takovou hru. Postaví přede mne veškeré koření co má a já hádám, o jaký druh se jedná. Poznám, když se blíží zima, kdy je léto. Cítím to. Výrazy lidí, se kterými hovořím, mám spojené s jejich intonací a ostrostí hlasu. Moje kamarádka Lenka je také nevidomá. Seznámili jsme se spolu na jednom kroužku. Učili nás tam jak číst pomocí brejlového písma. A Anežka. Další z mých kamarádek. Ta vidí. Všemožné kontrasty pomocí různých popisů a slovních hříček převádí do našeho nudného světa kde je převážně černo a šeď. Představuji si, jak asi vypadají barvy. Ve školce jsem je všechny uměla rozeznat. Bohužel, seskupily se mi do jednoho obřího fleku. Můj hendikep mě ale nijak neomezuje. Zvládám snad všechno kromě jízdy na kole. To byl jeden z bláznivých nápadů Anežky. Říkala pořád, jen to zkus a neboj se, budu tě navigovat. Nakonec jsem skončila někde ve křoví, roztrhla si nové tričko a má sbírka šrámů byla obohacena o jeden nový. Ač se to komukoli může zdát divné, baví mě běhat. Též malovat a skládat origami. S Anežčinou pomocí a Lenčinou spoluprácí. Slepeckou hůl vytahuji velice nerada, neboť bez ní vypadám jako normální holka. Nikdo nepozná, že nevidím dokud se na veřejnosti neukážu se Sandy ve speciálních kšírech a s nepřítomným pohledem do neznáma. Od příštího roku začnu chodit na střední školu speciálně zařízenou pro nevidomé studenty. Mohla bych si najít pár nových kamarádů. Nedělá mi problém zařadit se do nového kolektivu. Jsem přátelská, ke všem upřímná, nevyhledávám konflikty. Proč taky. Bude to zvláštní. Doposud jsem se vzdělávala jen pomocí domácího studia. Mou lektorkou se stala Klára. Je to celkem mladá žena. Sotva třicetiletá. Má přítele a přejí si mít miminko. Také bych jej chtěla. Jenomže se obávám, že to nebude jako starat se o panenku. Živé dítě nemůžete otočit na břicho a ze zad mu vytáhnout baterie. Ale tohle jsou poněkud unáhlené plány. Vždyť mi ještě ani nebylo patnáct. Teprve za dva týdny mám narozeniny a dostanu občanský průkaz. Možná je dobře, že neuvidím, jak se tvářím na té fotografii. Rodiče mi tedy pokaždé říkají, jakýže jsem fotogenický typ … ale to jen proto, aby si získali mé sympatie a navodili ve mně pocit normálnosti nebo co. Anežka tvrdí, že na fotkách vypadám jako bych měla místo očí dvě studánky. To neznělo špatně, dokud můj bratranec nepřišel s poznámkou, že to je spíš jako kdyby mě někdo zhypnotizoval.

Dnes u nás mají všichni napilno. Má dorazit můj starší bratr. Dominik. Je mu už dvacet čtyři. Mám ho ráda, i když se ke mně chová, jako kdyby mi bylo pět, což mě někdy pěkně rozčiluje. Přiveze s sebou svou dívku, Pavlu. Mám jí ráda. Jsou spolu už dva roky a rodiče doufají, že se vezmou. Mohli by to udělat o těchto prázdninách. Ve zprávách jsem slyšela, že mají být přímo extra tropické. Můj bratr je tak trochu šílenec. Vyžívá se v extrémech tak jako Anežka. Kdyby mezi nimi nebyl tak velký věkový rozdíl, byly by pro sebe jako stvoření. Tak před šesti lety někdy kolem Velikonoc uspořádali vajíčkovou válku. Já byla v týmu s Dominikem, Anežka s Lenkou. Ti dva blázni vzali mamince z komory plato vajec a bitka mohla začít. V tomhle jsem měla nevýhodu, to přiznávám, ale i tak jsme vyhráli. Kromě slíbené oříškové čokolády i cenu navíc, - zákaz televize na dva týdny. To mi nijak nevadilo. Stejně ji pouze slyším, obraz si domýšlím. Ovšem pro Dominika, který nemohl usnout, aniž by viděl sport, to bylo přímo utrpení. Zbožňovala jsem na něm tu jeho spontánnost, optimismus a originální názor. Po maturitě se odstěhoval a skoro se nevídáme. I tak má duši rozdělenou na dvě části. Jedna půlka zastává jeho dospělé já, kdežto ta druhá zůstává dítětem. Doufám, že na tom budu stejně.

"Zuzko, mohla bys mi jít zamíchat to máslo?" volá mě odněkud mamka. Samozřejmě ani z běžných povinností nejsem osvobozená. Utírám nádobí a luxuju tak jako každý jiný. Možná to není tak pořádně, ale nic nemá být příliš dokonalé, jinak to vzbuzuje potřebu samochvály a ta smrdí. To prohlásila Anežka, já se tím řídím. Jdu za hlasem znějícím z kuchyně.
Mamka mě postaví před sporák, vrazí mi do ruky vařečku, a jak hádám podle zvuku, dává se do mixování jakýchsi přísad.
"Jen míchej, ať se nespálí," huláká na mě. "Pavlínka mě poprosila, jestli bych nemohla připravit tu cuketovou buchtu podle babiččina receptu." Pak ztichne, něco zakleje, uhodí pěstí do kuchyňské desky a odstrčí mě od sporáku.
"Co?" vyjevím se a vyhledám židli.
"Nic zlato, jen nám zase vypadla elektřina. To jsem zvědavá, jak to stihneme dodělat, když mají přijet za tři hodiny," hudruje rodič. Určitě se mračí a brunátní v obličeji. Taky jistě nakrčuje nos, dělávala to vždycky, když Dominik něco provedl. Stěžoval si mi pokaždé, že mamka zase králičila. K narozeninám ji tenkrát dal zakrslého králička. Pojmenovali ho Chlupáček. Prý dělá čumáčkem stejně, jako naše mamka. Máme ho dodnes. Občas si ho pochovám a hladím ho na jeho heboučké srsti. Babička prohlásila, že by z něho byl pěkný kožich, protože nemá ráda zvířata. Kromě Sandy. Té vždycky přiveze nějaký pamlsek.
"Tak udělej obloženou mísu," pokrčím rameny. "Pavlína stejně vypadá jako by se živila kořínky. Je kost a kůže. Okurka bude oproti tomu příjemná změna."
"Zuzko, jak to mluvíš?" oponuje mamka.
"Co? Říkal to taťka," bráním se a mimoděk se pousměji.
"To říká krásné věci," mumlá nesouhlasně a z příborníku něco vytahuje. Pravděpodobně nůž. Možná se přeci jen rozhodla pro tu okurku. Pohrávám si s pramínkem vlasů a poklepávám konečky prstů o desku stolu. Má to být refrén k jedné ze skladeb od Rolling Stones, ale nějak mi to nejde. Chtěla bych umět hrát na kytaru. Učila bych se od Pavlíny. Sice je to samouk, ale zahraje cokoliv. I Angie, tu písničku, kterou prsty nezaklepu ani, kdybych se sebevíc snažila.
Tedy, mě to zní srozumitelně, avšak mamka se domnívá, že se jedná o Polámal se mraveneček.
"Sláva," raduje se mamka, když se rozhučí mixér. Nesmí přeci ošidit návštěvu o svou proslavenou svíčkovou. Vaření bude v mém případě asi ten největší problém. Taky najít si někoho kdo o mě bude stát. Anežka tvrdí, že protiklady se přitahují, takže pokud ji dobře chápu, má budoucí drahá polovička by mohla být obdařená zrakem. O chlapcích jsem už s Pavlínou vedla nejeden rozhovor. Ona se mi snaží vštěpit, že záleží na tom, jaký je člověk uvnitř ne navenek a že nevidomost přeci není hendikep. Samozřejmě, pokusy utěšit mě a dát mi naději. Častokrát se mi dostává kázání, že všechno zlé je pro něco dobré, vtipné že zrovna od lidí, kterým nic nechybí.

"Nad čím dumáš?" vytrhne mě z úvah taťka. Chytí mě za ramena a postaví přede mne něco, co asi budu muset prozkoumat.
"Přemýšlím," odpovím popravdě. Vztáhnu před sebe ruku a nahmatám obdélník. Od taťky vždycky jedině čokoláda. Hravě ji rozbalím. Poznám, že se jedná o mléčnou. Kousek ulomím a podávám taťkovi, další část dávám stranou mamce. "Přemýšlíš? Vždyť ti začínají prázdniny," nechápe rodič a děkuje mi za příděl kalorií. Pokrčím rameny a sama si jeden čtvereček vkládám do úst. Aspoň že nejsem ochuzená o chuťové buňky.
"Proč tu takhle posedáváš? Co Anežka s Lenkou?" vyzvídá táta. Mluví s plnou pusou, takže to zní celkem legračně.
"Lenka je s rodiči v Bulharsku a Anežka dneska může až odpoledne," protáhnu a znuděně si beru další kousek čokolády. Jestli to takhle půjde až do konce prázdnin, stane se ze mě kakaová koule.
"No vidíš, tak máš co dělat," dotkne se mé ruky.
"Tati, dneska přijede Dominik," připomenu mu a musím zvýšit hlas, abych přehlušila zvuk mixéru.
"To je už dneska?" podiví se táta. Mamka přístroj konečně vypne.
"Ano," přidá se k našemu rozhovoru.
"Vždyť si říkala, že přijedou zítra," nechápe taťka. Nervózně si na židli poposedne.
"No," zamumlá mamka. "Včera jsem říkala, že přijedou zítra, takže teď už to musí být dneska."
Zasměju se.
"Zatraceně," uleví si taťka. "Tak to abych šel posekat trávník. Kvůli těm dešťům roste dvakrát rychleji než normálně."
Jo, to je to extra tropické léto. Divila bych se, kdyby ty krkolomné předpovědi vycházely. Kdyby hlásili opaky, byly by za vodou. V únoru totiž mělo být teplo, jenže sněžilo, o měsíc později zase mělo sněžit, ale oteplilo se …
"Zuzko, zavolej si Sandy," ukáže se ještě taťka v okně. "Ten pes mě nechce poslechnout."
A tak si stoupám a kráčím tmavou ulicí. Na cestu mi nesvítí ani jedna lampa …
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Camelia Camelia | E-mail | Web | 31. července 2015 v 21:48 | Reagovat

Je to... děsivé. Opravdu. Obzlášť, když vezmu v úvahu to, že jsi to psala v deváté třídě. Já osobně sice nosím brýle, ale při představě ztráty zraku se opravdu oklepu. Nedokázala bych žít bez barev. Nebo spíš nechci.
Ale po slouhové stránce je to opravdu dobré, i co se týče příběhu. Jen... brrr. Nikdy nechci oslepnout.

2 Girl Online Girl Online | Web | 4. srpna 2015 v 15:53 | Reagovat

[1]: Jo, v deváté třídě jsem se psaním tak nějak začínala :) A ... od té doby jsem nenapsala nic moc pořádného, teprve teď se o něco pokouším tak uvidíme co z toho vznikne. Nechtěla jsem ti příběhem nahnat strach, on celý je spíš tak o naději... ;) Moje hlavní hrdina se s problémem vypořádá dobře, připravila jsem pro ni myslím pěkný konec :) Děkuju moc za pochvalu, vážím si toho, hodně to pro mě znamená :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama