CARLE DIEM aneb životy a domky z karet

14. července 2015 v 19:31 |  Deníček
Jména nejsou skutečná. Jsou fiktivní, pozměněná. Stejně tak místa dění.
A teď mému vyprávění.

Moment, od kterého se na mě hrnula katastrofa za katastrofou? Zamyslím se. Asi chvíle kdy moje nejlepší kamarádka už nebyla tou nejlepší… Sama nevím, od kdy mou nejlepší kamarádkou byla, ale prostě jsem ji tak od nějaké neurčité doby začala označovat, protože jsem u sebe neměla nikoho, kdo by mi rozuměl víc a po více jak deseti letech našeho přátelství mi to označení připadalo na místě. Sdíleli jsme spolu tolik vzpomínek, prošli jsme spolu mateřskou školkou a potom i základkou. Střední ta nás od sebe odtrhla. Přestali jsme se scházet a prostě konec. Samozřejmě, že to nebylo ze dne na den. To že se navzájem odcizujeme, bylo cítit daleko dřív. Bála jsem se toho, jak to skončí. Vždycky před spaním jsem si představovala různé scénáře, a k tomu jsem se dívala na naši společnou fotografii, co mám na stole. Je to stará fotka a vlastně mi leze dost na nervy. Stojíme u nějakého stromu v lese, já mám tříčtvrťáky a nějaké bledě modré tílko, ona má rifle a triko s nápisem; CARPE DIEM. Kolikrát jsem chtěla ten obrázek ze stolu sundat.

Asi mám jen strach, že pokud to udělám, bude naše kamarádství doopravdy pryč. Nebude žádný záchytný bod…Žádná naděje že se to spraví (nejsem tak naivní, spíš je to moje potencionální útěcha, takový záchranný kruh, na který si vzpomenu, když se začnu topit). A k tomu vím, že ona mě nepostrádá (Jo, vědět to je snad to nejhorší). Jako kdyby naše životy byly skládačky z puzzlí. No a tu částečku, která zobrazovala mě, Noemi prostě vzala a zbavila se jí. Protože jsem se jí do její skládačky už prostě nehodila…

Dneska jsme se potkali v autobuse. Jeli jsme spolu celou cestu. Deset zastávek, ale všimli jsme si jedna druhé až když byl čas vystupovat. Jen mi zamávala. Na její tváři se mihl zvláštní výraz. Nejspíš ho nedokážu dost dobře popsat. Vím jen to, že hned poté co mi zmizela z dohledu, začala jsem si znovu připadat neuvěřitelně osamněle. Po celá ta léta byla totiž hlavně ona tou, která mě držela na zemi. Byla tu vždycky pro mě.. přišla když jsem potřebovala. Snažím se opakovat si mantru: co bylo bylo. Je čas jít dál. Ale kéž by to bylo tak jednoduché.


Brzy nashle
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tom Tom | 16. července 2015 v 21:04 | Reagovat

Ahoj Girl Online :) Supr článek jako vždycky. Střední škola je bohužel zabiják starých dobrých přátelství ze základních škol. Ne vždycky ale většinou...Hoď to za hlavu a usmivej se na svět :) tohle je mínus Noemi že už té nechtela ve svém životě..Zatím se měj

2 just-one-girl-online just-one-girl-online | Web | 17. července 2015 v 11:08 | Reagovat

Ahoj Tome :)

Děkuju za pochvalu, moc si toho vážím. A jinak s tou střední a zabijákem přátelství.. no to nemohlo být řečeno líp :) Měj se krásně, hezký den! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama