Co se honí hlavou

Jít s davem

25. července 2015 v 18:41
Zdravím, moji milí čtenáři!

Jít s davem.

Dobře či nikoliv? Otázka k zamyšlení.

Když jsem byla mladší (základní škola), nijak jsem to neřešila, zvesela jsem se bavila s každým, byla tvořivou bytostí s kreativními nápady a touhou podnikat dobrodružství.

Pak přišla střední škola, nejspíše zlom v mém životě.
Ani nevím, podle čeho se určovala popularita u nás ve třídě, či prostě postoj. Mnozí si ty druhé zaškatulkovali ještě dřív, než je doopravdy poznali. A právě na střední jsem se stala šedou myškou. Už jsem nebyla ta tvořivá kreativní holka, uzavřela jsem se do sebe, mlčela jsem (ano, kdybychom hráli tichou domácnost, zaručeně bych vyhrála - někdy jsem si jen tak pro jistotu pro sebe řekla několik slov, abych se ujistila, že jsem nepřišla o hlas), a přikyvovala.

Proč jsem ale nevyjádřila názor? Protože když jsem to v prvním ročníku udělala, spousta lidí se obrátila proti mně, jakože co jsem si zrovna já, dovolila vyjádřit, co si myslím.

Diskuzní téma o přestávce se týkalo homosexuality. Tvrdila jsem, že za to přeci nikdo nemůže, a má to v genech. Leč samozřejmě se mnou někteří hrubě nesouhlasili, prý je to hloupost. Pár lidí dokonce prohlásilo, že pokud v budoucnu budou mít dítě s tímto "problémem," klidně ho vyhostí. No a to se mi nezdálo správné. Projevila jsem se, a už kolem byly šepty o tom jak je ta holka co si věčně sedá sama, mlčí a čte si "divná"

Na nějakou dobu jsem se zase ponořila do svého světa, obklopená tichem. Nešla mi matematika, měla jsem s ní problémy vždycky. No a za zády mi pořád dělali společnost ti posměváčci. Nejen kvůli zlomkům a zaokrouhlování, prostě jen proto, že se jim líbilo mě provokovat. A tehdy jsem se rozhodla, že budu radši jen soustavně kývat, než abych se dostala do konfliktů.

Protože to bylo jakési nevyslovené pravidlo naší třídy. Nesouhlasíš? No dobře.
A konfrontace byla na světě.

Jenomže pak jsem objevila citáty. A jeden takový zvláštní mi utkvěl v hlavě.

Člověk se narodí jako originál, tak proč by měl umírat jako kopie? A v tu chvíli mě napadlo, že jsem stejná jako ostatní, jen papouškuji, abych byla se zbytkem třídy zadobře a nijak se nezviditelňovala. Bála jsem se? Čeho? Jsou to jen lidi, a pokud mě nepřijmou s mými názory a postoji, tak ať.

Začala jsem se projevovat.

Říkala, co si myslím, a pokud jsem byla jiného přesvědčení, prostě jsem to řekla. Moje kamarádka Klára mě podporovala. Spolužáci mě nikdy neměli v lásce.


Ptám se sama sebe proč. A pravděpodobně to bude asi tím, že jsem nechtěla být kopií. Nešla jsem s davem.

V maturitním ročníku už jsem měla nějaké priority. Nechtěla jsem být jen panáček na pérku s kývající hlavičkou. Chtěla jsem být někdo, kdo se dokáže prát za to, co si myslí, za to co je podle něho správný úsudek a svůj postoj si udrží až do samotného konce.

Brzy nashle

Harry Potter, aneb jak se ze mě knihomol stal

23. července 2015 v 14:49
Zdravím moji milí čtenáři!

Včera jsem podnikla úklid mojí knihovničky. A vypadl na mě první díl ze série Harryho Pottera. A v tu ránu na mě zaútočila vlna vzpomínek, jak jsem se stala knihomolkou, a že za to vděčím právě "jemu"

To mi bylo devět. Byla jsem pilnou žačkou základní školy, no a onemocněla jsem. Neštovice. Musela jsem být doma asi měsíc, což pro mě bylo utrpení a neustále jsem se nudila. V tu dobu byla (alespoň u nás co si tak vybavuji) velice populární videopůjčovna. Taťka se ten den vrátil z práce a pověděl mi, jak půjčil film, který by se mi mohl líbit.

Podal mi VHS na kterém byl vyobrazen ten známý brýlatý kluk s nachovou jizvou na čele. Nedůvěřivě jsem se na obal podívala a letmo si přečetla obsah. Kluk, který začne navštěvovat školu čar a kouzel v Bradavicích. Připadalo mi to zvláštní, ale nakonec jsem přeci jen kazetu spustila.

Rozeběhly se úvodní minuty a ta nesmrtelná znělka. V ten moment mi došlo, že se děje něco zvláštního. A byla to pravda. Film jsem sledovala se zatajeným dechem, coby devítileté dítě jsem byla z děje a všech těch triků naprosto vykolejená. Líbilo se mi hlavní trio, kouzla a čáry, mystická stvoření a hlavně ta parádní škola kde se neučí matematika, ale třeba jak naučit předměty kolem sebe létat nebo jak odemknout zámek.

Mamka mě hned po skončení snímku informovala, že je i kniha. Nebyla jsem moc velký čtenář, ale sdělení mě kdoví proč nadchlo. A jelikož jsem měla za dva týdny narozeniny, věděla jsem co si přát. Pro moje rodiče to bylo překvapení, protože já nečetla a knížky jsem znala hlavně díky Slabikářům a edicím PRVNÍ ČTENÍ. A tak jsem v den narozenin obdržela od rodičů první díl Harryho Pottera v knižní podobě. K mé velké radosti od babiček díl druhý - a to jsem pak poskakovala jak čertík na pérkách.


Ten večer, po prima posezení s rodiči a sourozenci, jsem si zalezla do svého pokoje a dala se do čtení. Do čtení které bylo tak strhující, že jsem knížku odkládala o půlnoci jen proto, že jsem prostě usínala a nemohla pokračovat dál. Knihu jsem dočetla hned druhý den navečer, jelikož jsem ji zavírala pouze v čase oběda, a když jsem si potřebovala odskočit.
Nejinak to bylo v případě knihy druhé. A s postupem času i v případě dalších pokračování. Rozhodla jsem se nejprve přečíst všechna knižní zpracování a teprve poté se pustit do filmů. Tu sérii jsem si zamilovala. Rostla jsem s Harrym a jeho přáteli tak dlouho, že pro ně pořád mám slabost.


A díky paní spisovatelce J.K. Rowlingové je teď ze mě knihomol. Naučila jsem se číst, a raději než oblečení nebo šminky či boty nakupuji právě knihy… děkuji tímto i rodičům, že mě neměli dost, když jsem v jedenácti trvala na tom, že mi musí přijít dopis do Bradavic a neomrzelo je moje věčné žvanění o tom, jak je Harry Potter super a nejlepší a ve svých deseti letech jsem jím byla posedlá.


Od té doby jsem objevila spoustu dalších úžasných autorů. Miluju čtení, miluju příběhy.

Zrovna jsem si oblíbila Johna Greena. Před třemi (dvěmi?!) lety, se mi do rukou dostal jeho bestseller Hvězdy nám nepřály a právě od té chvíle jsem jeho zapřísáhlou fanynkou. Napsat knihu byl vždycky můj sen.

Doufám, že se mi to podaří.

A co vaši oblíbení autoři? Máte nějaké? :)
Brzy nashle.

FACEBOOK – věc prospěšná, či upsání ďáblu?

22. července 2015 v 18:50
Zdravím moji milí čtenáři,

jak se dneska máte? Neúprosné horko, že? Omlouvám se, že včera nepřibyl žádný článek, ale měla jsem práci a přišla domů až večer, k tomu neskutečně unavená.


O čem bych vám ráda napsala dneska? Spíš je to takové povídání. Na tohle téma jsem psala už i slohovou práci někdy ve druhém ročníku, teď bych ji ráda tak nějak po paměti převedla sem. Přeji příjemné počtení.

(Upozorňuji, že vše jsou mé názory, samozřejmě s nimi nemusíte souhlasit) ;)


Jak už vyplynulo z názvu, je největší sociální síť na světě Facebook věc prospěšná, či nikoliv? No jak se to vezme. Zaregistrovala jsem se na popud mých spolužáků před koncem devátého ročníku základní školy, abych s nimi mohla být v kontaktu i nadále - co se naše cesty rozejdou. Z tohohle hlediska jsem na tom neviděla nic špatného a od kamarádek jsem věděla, že na facebooku lze sdílet fotky, či myšlenky (statusy), a taky si soukromě psát (chatovat).


Nejprve jsem se doopravdy jen zaregistrovala. Bez profilové fotky, bez informací o mě, jen jsem si vytvořila účet a přidala si do přátel své spolužáky, známé, lidi co jsem znala z blízkého okolí.


Začaly prázdniny a mě přepadla jakási touha, zaplnit svou facebookovou stránku fotkami a různými informativními statusy kde jsem a s kým jsem, protože to v tu dobu dělali prostě všichni a mě to připadalo COOL.

Září, prvák, střední škola. Bylo pro mě těžké zvykat si na nové prostředí a nové tváře. Na facebooku jsem si tak psala se svými starými spolužáky a trávila tam tak stále více času. Sem tam jsem si zapsala nějaký úchvatný status o tom, jak venku svítí sluníčko, nebo zrovna prší (ano, taková jsem byla)

Ke konci prváku se ve mně cosi zlomilo, a spoustu ze svých příšerných fotek, které byly zveřejněny, jsem smazala, přestala psát statusy a přišlo mi najednou neskutečně trapné, jak ostatní se stále svěřují, kde jsou, s kým jsou, co dělají, a vše neustále dokumentují - počítají si lajky a na tom staví důležitost svojí osobnosti.


Ve svém maturitním ročníku jsem dostala nový telefon, a s ním i možnost internetu, stáhla jsem si aplikaci messanger a od té doby na facebook jako takový nechodím. Hlavně potom co se kluk z poslední lavice, dal dohromady s mou spolužačkou a kamarádkou, nemohla jsem to rozdýchat, a to jejich neúnavné přidávání společných fotek mi jen ubližovalo. Ano, stalkovala jsem ho (občas i teď musím projevit silnou vůli neudělat to znovu), a přidělávalo mi to spoustu starostí.


Ovšem že ne jen tohle, i v období maturit kdy každý psal, jak to zvládl a jak byl poté následně přijat na vysokou školu, a já nevěděla nic a pořád jsem čekala, bylo to náramně stresující.


Od chvíle, co jsem na messengeru, se tak nestresuji. Je to pro mě daleko lepší alternativa než facebook jako takový. Připadá mi, že moji spolužáci, ač dospělí, na té sociální síti zveřejňují, jak se říká každé prd. A to mě dokáže neuvěřitelně stresovat. Také to jak lze vidět, kdo si koho dá do vztahu, jak si ho následně za měsíc odebere a do týdne má další novou známost, tyhle věci mě také vytáčí…


Řekla bych, že dřív lidem bez facebooku bylo lépe.


Více se scházeli a nebylo tolik komunikačních problémů. Ano, uznávám, je super psát si s někým, s kým bychom se nemohli stýkat normálně (jako moje sestřenice, která už tak bydlí daleko a teď ještě k tomu odjíždí na rok do zahraničí), ale jinak tahle sociální síť lidem spíš škodí než prospívá. Toť můj názor. A co vy? Povíte mi k tomuto tématu něco?

Brzy nashle.
 
 

Reklama