Deníček

Španělština, nákupy přes internet a poznámka

9. srpna 2015 v 0:03
Tak jo, opět jeden vzpomínkový článek. Vracíme se v čase o čtyři roky zpátky… Ano, po celou střední školu jsem si vedla takový "deníček" Nejprve na papír, a pak mi elektronická verze v podobě wordu připadala daleko lepší. Přeji pěkné počtení. Nic jsem neopravovala, vše je přesně tak, jak jsem zaznamenala před lety ;)
(Až na jména, samozřejmě)

Jsem z té školy příšerně unavená. Mám moc úkolů, když jdu spát v rozumnou dobu, je to zázrak. Psali jsme písemku z matematiky, angličtiny, španělštiny, chemie a ekonomiky během tří dnů. Jsem nervózní, z každého všedního dne mě bolí břicho. Španělština mi taky nejde. K mé smůle jsem si ještě koupila (rodiče mi objednali přes internet) špatnou učebnici. Ona mi vynadala, jako kdybych za to mohla.

Linda měla učebnici taky nesprávnou. Měla stejnou špatnou jako já.Řekla jsem to doma.
Táta: "A to nemůžeš dělat z téhle knížky?"
Já: "Ne nemůžu. Je úplně jiná."
Táta: "Ale byla drahá."
Já: "Já vím. Můžu jí prodat na internetu."
Máma: "Tak jí objednáme novou, a tuhle prodá na burze."
Táta: "Jestli zase budu platit něco navíc tak to tý učitelce omlátím o hlavu."
Já: "Díky."
Máma: "Zatím ti napíšeme pro paní profesorku lísteček, že jsme učebnici objednali přes internet, a má dorazit do konce týdne."

A právě ten lísteček to všechno způsobil. Paní profesorka ho přečetla celé třídě nahlas.
: "Paní profesorko, novou učebnici jsme dceři objednali. Přijde do konce týdne. Děkuji."
K popukání. Chtěla jsem jí probodnout pohledem, jenže to nešlo. Ten nápad s lístečkem mi najednou přišel jako pěkná ptákovina. Všichni se smáli. Lísteček si založila mezi papíry o naší docházce a naší klasifikaci.
"Dobře tedy, budete pracovat s Lindou," pověděla mi stroze. Linda si totiž pro novou učebnici hned dojela. Týž den co zjistila, že její knížka je chybné vydání. Moji rodiče měli za to, že online nákup bude lepší. Mysleli to dobře.
"Děkuju," řekla jsem jí. Ani nevím, proč jsem jí děkovala. Hned nato mě vyvolala z časování slovesa HABLAR. (= MLUVIT)

19. října, úterý
Moje nová učebnice španělštiny ještě nedorazila. Jsem z toho na nervy. Paní profesorka mi pověděla: "Pokud si myslíte, že vás budu omlouvat donekonečna, tak nebudu. Jestli příště nebudete mít učebnici, píši vám poznámku."

20. října, středa
Knížka na španělštinu pořád nepřišla.
Ale dostala jsem jedničku za rychlopis z písemné elektronické komunikace. Aspoň něco mi v té škole jde. Na angličtině jsme probírali znamení zvěrokruhu.

22. října, pátek
Učebnice přišla.

25. října, pondělí
Učebnici jsem nechala doma, protože mi nedošlo, že už jí vlastně mám. Pech. Napsala mi poznámku jak slíbila.

Vedra, odjezdy, příjezdy a zase vedra

8. srpna 2015 v 14:44
Tahle horka nejsou nic pro mě. Jen sedím, cpu se zmrzlinou, občas si skočím do bazénu. Ono taky nejde nic moc jiného dělat. Dobrá nálada je tatam, všechno mě rozčiluje a vytáčí. Ani večer si pořádně neodpočinu, i když je mým společníkem větrák, jež je v provozu celou noc. Amy se před sluníčkem schovává pod mou postelí. Občas ji namočím, hlídám, aby pila.

Přes den zatahujeme doma rolety, aby se vzduch dal jakž takž snášet…

Ještě dnes ve dvě ráno, jsem zírala do počítače, a sledovala český seriál Arabela, který díky brigádě ve vysílacím čase nestíhám. Spát se mi vůbec nechtělo, a ráno ještě v půl desáté jsem ležela v posteli a přemlouvala se, abych vůbec vstala…

Předevčírem se mi ozvala Sára. Snažím se jí psát a odpovídat, ale naše konverzace poněkud drhne, bojím se, abychom se jednou nepozastavili jen nad tím jak se má ta druhá… Když jsem ji viděla online, rozhodla jsem se ji napsat, ale nevěděla jsem co, a takhle se to táhne už asi třetí den… nebavíme se pořádně snad čtrnáct dní. Což je vzhledem k tomu, že je v zahraničí a pak ten více než osmi hodinový časový posun dost na houby.

Mrzí mě to, popravdě ani si nejsem moc jistá co se přesně stalo, psali jsme si normálně, a zničehonic jsem vypěnila, když se mě snažila přesvědčit o opaku a napsala pár dalších věcí, co z mé strany naprosto postrádaly smysl a vytočily mě ještě víc. Jednoduše neshoda a konfrontace byla na světě. Ani si nemáme kdy napsat, jdu spát v dobu, kdy u ní začíná den a chystá se na výlet... Pak ji začne škola, pravidelné tréninky sportu který provozuje a bojím se, že to bude ještě horší. Přeci jen ke své sestřenici jsem měla zdaleka nejblíž. Ani nevím, proč jsem napsala měla. Užít minulý čas jsem neměla v úmyslu.

Včera jsem si psala s Emmou. Na víkend jsme plánovali další výlet na Divokou Šárku, ale vzhledem k těmto vedrům jsme museli plány přeložit na jindy.

Také se mi zítra vrací brácha. Dlouho jsme se neviděli a i když si píšeme, připadá mi to jako věčnost.

Než jsem začala psát tenhle článek, postavila jsem si vedle sebe sklenici s ledovou vodou, led navrch. Ten se rozpustil a z vody mám vlažný nápoj. Opravdu. No, myslím, že nastal čas jít se znovu svlažit do bazénu. Zatím se mějte krásně.

Výletíme a venčíme naše čtyřnohé mazlíčky

5. srpna 2015 v 14:17
Minulou sobotu jsem strávila s Emmou. Byl neobyčejně krásný den. Počasí tak akorát. Den předtím jsme se domluvili, že vyvenčíme naše pejsky. Mou milovanou Amy, a Emmino štěňátko (kterou já osobně překřtila Hryzna - ano, pěkně kouše, takové jehličky). Náš sraz byl naplánován na Divoké Šárce.

Cesta tam pro mě byla výzvou. Moje malá princezna ještě necestovala metrem, a pohledy tolika lidí se jí moc nezamlouvaly. Ovšem, vše zvládla, byla skutečně šikovná. Ležela v přenosné tašce, občas vykoukla ven, zdali už tam náhodou nejsme.

Pohodový den aneb je libo tetování?

29. července 2015 v 10:15
Zdravím moji milí čtenáři!

Kéž by ten začarovaný kruh byl u konce. Kéž by skutečně začala nová kapitola.

Tak jo. Včera jsem si užila jeden z nejpohodovějších dnů poslední doby. Sešla jsem se s kamarádkou ze školy, kterou znám z vedlejší třídy. To že jsme se vůbec začali bavit - tomu vděčím hodinám jednoho volitelného předmětu.

Ovšem, že budeme až tak dobré kamarádky, to jsem nečekala. Nakonec jsem za to neskutečně ráda. Emma bydlí v malebné vesničce, má milou maminku, přítele a pejska Chundeláčka, kterého já osobně překřtila "Hryzna," - vážně, kdyby si dal na zoubky inkoust, mohl by si otevřít tetovací salon (prohlášení Emmy).

Skvěle jsme si popovídali. Zjistili, jak jsme si podobné. Domluvili jsme se, že se co nejdříve sejdeme znovu. Včerejší odpoledne bylo vážně super.

Dokonce jsem na rekordně dlouhou dobu nemyslela na Olivera.

Jen se Sárou se nějak hádám. Což je zvláštní, nikdy předtím se to nestalo.

Dnes odpoledne odjíždí můj bratr na několik dní za babičkou a sestřenicemi. Doma bude nezvyklé ticho, a musím přiznat, že mi sourozenec bude chybět.

Brzy nashle

Jak jsem se skamarádila s Klárou

26. července 2015 v 13:30
Zdravím moji milí čtenáři!

V dnešním povídání se opět vrátíme na střední školu. Jak už jsem psala, skamarádila jsem se s Klárou. Od druhého ročníku jsme byly prakticky nerozlučné, a myslím, že má velkou zásluhu na tom, že jsem to tam vydržela. Obě jsme vždycky tak trochu odbočovaly z řad. Zájem o jiné věci, odlišný repertoár, já milovala trička s potisky, ona sukně a různé blůzky s krajkami. Na první pohled jsme byly odlišné i od sebe navzájem, ale s postupem času, vyšlo najevo, jak neskutečně jsme si podobné. Dokonce i stejná znamení, já měla narozeniny jen o den později než ona.

V prvním ročníku jsme ale ještě nebyly přáteli. Ona měla svůj hlouček (typické holky - žvásty o mejkapu, šminkách), já bloumala po chodbách sama. Snažila jsem se skamarádit, ale jak jsem tu už několikrát napsala, navazovat přátelství, je pro mě nepředstavitelně obtížné.

Linda, ta byla mou oporou. Seděla ten úplně první den školy jen lavici přede mnou a TÍM klukem. S tou jsem se přátelila (a nutno podotknout, že i ona byla odlišná). Nelíčila se, nebyla Miss postava roku, a nemusela notně kupovat nejžhavější trendy, aby byla IN.

Několikrát jsem si všimla, že Klára od svého hloučku postává tak opodál, jako kdyby si s nimi neměla jednoduše co povědět. Snažila jsem se ji odchytnout mimo ty holky, ale to bylo takřka nemožné. Byla na nich nalepená, a já svou šanci dostala až před těsně před Vánočními prázdninami. To ani jedna z těch jejích "kámošek" nedorazila do školy. U skříněk jsem se schválně loudala, čekala jsem, až ji uvidím jít kolem. Zavolala jsem na ni.

"Hele Kláro? Ty taky jezdíš autobusem, nechceš jet se mnou?"
"Klidně," pípla, a nejistě se na mě usmála. Přehodila jsem si batoh přes rameno, a v duchu si plánovala, na co se jí zeptám, přišlo mi to troufalé, protože jsem se s ní nebavila, jenomže jsem si nemohla pomoct, že na těch holkách je nalepená prostě jen proto, aby nebyla sama.
"Cože dneska nepřišla tvoje smečka?" zeptala jsem se, zatímco jsme procházeli přes školní nádvoří na autobusovou zastávku.
"Nevím," pokrčila rameny.
"Vy nejste v kontaktu mimo školu?" zajímala jsem se aktivně.
"Ani ne," odvětila.
"Ty holky mi připadají zvláštní. Prostě normální holky. Ty taková moc nejsi co?" snažila jsem se o ledabylý tón a prohlédla jsem si její outfit.
"Asi ne," potvrdila moje domněnky. Nezdála se mi zrovna výřečná, anebo se jí nechtělo svěřovat holce, se kterou se takhle od seznamovacího kurzu baví poprvé. Šli jsme bok po boku a ona mlčela. Musela jsem změnit téma, aby se rozmluvila. Zjistila jsem, že máme rády stejný seriál, a podobnou hudbu. Rozloučili jsme se a já si říkala, jestli budu mít další den možnost s ní prohodit pár slov. Jenomže ona si prohodila role se svými "parťačkami"

Nepřišla do školy, kdežto ony ano. Seděli v lavici za mnou, a já tak měla možnost vyslechnout si, co si povídají, neboť jsem v jejich debatě zaslechla Kláry jméno, a to mě zaujalo.

"….přesně, totálně….je nemožná."
"Holka od krav co chcete, kydá hnůj na tý jejich farmě."

A to mi stačilo. Po škole jsem chvátala domů, přihlásila se na Facebook, a ujistila se, že Klára druhý den přijde do školy. Napsali jsme si i něco málo navíc, přeposlali si nějaké písničky. Asi jsem měla potřebu ji chránit, protože jsem věděla jaké to je, když vás někdo pomlouvá za zády. A pak jsem věděla, že ona je fajn holka.
"Ty holky nejsou pro tebe dobrý kamarádky. Nebav se s nima," byla moje první slova, jen co vešla do uličky, aby vyhledala svou skříňku, do které nacpala kabát zasypaný sněhem.
"Cože?" opáčila.
"Včera. Před češtinou, slyšela jsem je o tobě říkat nepěkný věci."

Probodla mě očima, zabouchla skříňku a zmizela mi z očí. Tak jo, možná jsem to přepískla. Vrátila jsem se k Lindě, která se tvářila zmateně. Dlužila jsem jí vysvětlení, a tak jsem jí pověděla o tom, jak jsem už delší dobu pozorovala Kláru, jak vždycky stojí opodál, když je s těmi fúriemi, že ji mají spíš jako poskoka, a že jsem s ní předevčírem šla domů, a zdá se mi fajn, i to jak jsem vyslechla ten rozhovor, ve kterém o naší spolužačce nehovořili zrovna pochvalně.

Po vyučování jsme se s Lindou domluvili, že si zajdeme na horkou čokoládu. Koneckonců, další den se šlo do kina (poslední den před Vánočními prázdninami), a my bychom pak neměli možnost. K našemu překvapení, jen co jsme otevřeli dveře, abychom vyšli na nádvoří, zavolal za námi hlas: "Holky, počkejte," byla to Klára. Na horkou čokoládu jsme šli společně.

S těma holkama se přestala bavit. Na hodinách které jsme měli společně (jazyky plus volitelné předměty), jsme od nového roku sedávali spolu. A tak to bylo až do maturity. Nedávno mi přiznala, jak mohla být tak hloupá a bavit se s někým jen proto, aby se měla s kým bavit. Vzpomínáme na to s úsměvem. Já, Klára a Linda se kamarádíme pořád. Jestli k něčemu mi střední škola přes všechno to utrpení kolem byla, tak právě proto, abych poznala je.


Brzy nashle.

Samota, INTERPALS, Klára a Amsterodam

25. července 2015 v 12:05
Zdravím moji milí čtenáři!

Proč mám strach z toho se s někým seznámit? Proč se na veřejnosti snažím splynout s davem, a nevyčnívat?
Na základní škole, jsem tenhle problém neměla. Nebo jsem ho aspoň nestihla zpozorovat.

Vídala jsem se se spoustou lidí a nijak mi nevadila jejich přítomnost, ty houfy, četné skupiny. Jenomže pak přišla střední, já při každém rozhovoru s někým skláněla hlavu k zemi, hlas jsem ztišila na minimum a naučila se takzvaně "kuňkat," tak že mi sotva kdo rozuměl.

Tuhle potíž jsem si po nějaké době přinesla ze školy domů. A také jsem se čím dál častěji zavírala u sebe v pokoji a málokdy vycházela. Moc jsem toho nenamluvila, stal se ze mě introvert, který nechtěl, aby si ho někdo všímal. Měla jsem strašně moc učení, nezvládala jsem látku, najednou toho na mě bylo tolik na jednou. Plus ti spolužáci (kteří se sice vůči mě začali projevovat až později…), ale to byl první ročník.

Ve druhém roce na střední, jsem objevila webovou stránku INTERPALS (webová stránka, kde se můžete spojit s lidmi z různých zemí a dopisovat si s nimi). Váhala jsem, ale byla jsem tak sama, že jsem si nedlouho poté, co jsem web naklikla, založila účet.

Psala si s pár Angličany, jedním Brazilcem a dalšími jedinci, jejíhž národnost si už ani nepamatuju. Po několika dnech mi tahle webovka dala pocitu, že se o mě někdo zajímá, ptá se jak se mám a záleží mu na mě (ano, další naivita, ach ouvej, je tu znovu - ale bylo mi patnáct)

Pořád jsem ale na Interpals nebyla "závislá" to se stalo hned potom, co jsem nastoupila do druhého ročníku. To se někteří moji spolužáci začali na mou maličkost přihlouple uculovat, posmívat se, a v hodinách, kde mě žrala za živa jistá paní profesorka jí tiše skandovali. To bylo pak Interpals moje jediné útočiště. Rodiče jsem s tím hold nechtěla zatěžovat, možná jsem k nim neměla dostatečnou důvěru. Prostě jsem přišla na web a psala lidem, které jsem neznala osobně o svých problémech, co se mi děje, že to nezvládám a jsem psychicky vyřízená. Často jsem se podivovala, jak můžu mít v zásobě tolik slz. Interpals mě drželo při životě až do konce druhého ročníku.

Ale pak jsem se náhodou skamarádila se spolužačkou. Nezvládala matematiku stejně tak jako já. Snažila se mi pomoct, před útoky spolužáků mě bránila.

S Klárou jsem se tomu naučila čelit, a bylo to trochu lepší.

Na INTERPALS jsem pak úplně zapomněla. Naposledy jsem se přihlásila těsně před maturitou. Teď už ale tuhle webovku využívám zásadně k tomu, abych se naučila komunikovat anglicky, a skutečně to pomáhá. Příští rok bych si přála jet společně se sestřenicí pomocí agentury EUROTRIPS do zahraničí. Konkrétně do Amsterodamu. Co je EUROTRIPS? To je agentura, která umožňuje mladým lidem poznávat zahraniční kulturu pomocí víkendových a poměrně levných zájezdů. Jedna slečna, se kterou jsem na INTERPALS v kontaktu pochází právě z této země, a že by se se mnou ráda setkala. Tohle musím ještě řádně promyslet, ale myslím, že by to bylo rozhodně zajímavé.
Brzy nashle.


(Odkazy - INTERPALS a EUROTRIPS)

Houpačka, Petr Pan, časové posuny a naše přátelství

17. července 2015 v 18:53
Zdravím moji milí čtenáři,

jedna z největších bolestí v životě? Když vidíte někoho, koho milujtete, jak miluje někoho jiného.Nevím proč se zase pouštím do takovýchto témat, asi pro to, že jsem si před chvilkou byla posedět na hřišti, zhoupla jsem se na houpačce. A vždycky když to udělám, uvědomím si jak stárnu, a že asi jediný kdo vážně nikdy nedospěje, bude ten Petr Pan ;) O tom kdo koho miluje a kluk z poslední lavice ale jindy, teď tu pro vás mám tohle povídání:

Zažívám trochu melancholickou náladu, protože na celkem dlouho mi odjíždí jedna z mých nejbližších osob. No, jedna z mých nejbližších... ona krom mé rodiny tou nejbližší je, ačkoliv se jedná o sestředici, označení sestra, by bylo víc na místě. Do následujícího června bude studovat v zahraničí.

Bude nás dělit spoustu mil, a taky časový posun. Vždycky, když jsem se potřebovala svěřit (potom co jsem přišla o Noemi), byla Sára první osobou, která mi vždycky hned padla na mysl. Pověděla jsem jí své trable, úspěchy, neúspěchy a vše se dalo do pořádku. Vídali jsme se sice málo už když byla v České Republice, ale setkání na Vánoce, bylo vždycky naší tradicí. Trávili jsme spolu svátky. Letos tomu tak nebude, a je to škoda.

V dálce jsem totiž tak měla po celou dobu roku takový malý záchytný bodík právě v této bodobě. Nuže, tímto jen doufám, že se bude mít tam kde bude dobře, dorozumí se, a vrátí se mi stejně praštěná, jako tam odjížděla ;)

Když tu před pár dny byla, musela mě kolikrát vystát vystresovanou, ne v dobré náladě, ale ani jednou na mě nezvýšila hlas. Za což ji mnohokrát děkuji. Později jsem se jí vše snažila vysvětlit.

Myslím, že to pochopila, protože ona mě pochopí vždycky a vím, že když je třeba můžu ji cokoliv říct. Od banálních témat jako co byla moje snídaně a čím jsem si umazala tričko, po vážná diskutabilní témata jako škola, rodina, vztahy - ať už v rodině nebo mimo ji, jako kluci a tak dále..

Nuže, tím bych asi skončila. To se mi honilo hlavou když jsem se houpala. Pozorovala ta prťata kolem a říkala si, jaké by to asi tak bylo probudit se jednoho rána na několik hodin jako malé a bezstarostné dítě ;) Tak se mějte.

Brzy nashle.

Nekonečná hodina, ozvěny v uších a panika

17. července 2015 v 11:10
Zdravím moji milí čtenáři,

nerada se vracím do minulosti, protože je obzvlášť bolestivá, ale tentokrát udělám výjimku. To byla přesně ta doba, kdy se všechno postupně zhoršovalo. Nebylo to sice naráz, avšak mě to přišlo ze dne na den.

Byl běžný školní den, vyučovací hodina. Tenkrát jsem byla myšlenkami dočista jinde, nemohla jsem se soustředit, byla jsem kdovíproč jak na jehlách. Probírali jsme zrovna novou látku. A já byla vyvolaná, abych vysvětlila a zopakovala, co bylo řečeno. To byla první část úkolu od paní profesorky, ve které jsem jakž takž uspěla.

Když selže počítání oveček, ON a hodina češtiny

16. července 2015 v 23:29
Zdravím moji milí čtenáři,

přeji hezký večer, také nemůžete spát? Původně už jsem dnes na blog nic psát nezamýšlela… přeci jen ale svůj úmysl pozměním.

Nuže, psali jste si, že chcete slyšet víc o klukovi z poslední lavice, tak tady je další z mnoha našich společných (společných?! - nevím, jestli je to vhodné slovo, takže to nahradím větou úplně jinou) - tady máte povídání. povídání veselejšího rázu. Takhle v noci tu nebudu fylozofovat a vylévat si tu srdce. No nebudu vás napínat, tady to máte:

Poděkování, setkání u skříněk a věcná témata

16. července 2015 v 12:05
Zdravím moji milí čtenáři,

jak se dneska máte? Sluníčko po ránu prozářilo okna mého pokoje a hned se mi lépe vstávalo. Posadila jsem se na posteli, a chvilku jen tak mžourala kolem sebe... no a pak jsem se přihlásila na blog. Zanechali jste mi tu krásné komentáře a já vám za ně nesčetněkrát děkuji. Ani nevíte jakou jste mi udělali radost!

A teď k dnešnímu (pro tentokrát veselejšímu) příběhu z prvního ročníku SŠ, o který bych se s vámi ráda podělila:

Moje introvertní já, obří otazníky a taky ON

15. července 2015 v 12:07
Zdravím moji milí čtenáři,

často přemýšlím, jak bych charakterizovala samu sebe. Coby malé dítě jsem ráda podnikala (i jít na půdu přes zákaz rodičů pro mě znamenalo jedno obrovské dobrodružství), často se smála, lezla po stromech a vymýšlela si senzační historky. Svět mi pak připadal veselejší.

Když mi bylo patnáct a já se měla rozhodnout kam na střední školu, ve snech mě začal pronásledovat obří otazník.
Nevěděla jsem kudy kam, nepřišla jsem si dost stará na to, abych mohla rozhodovat o své budoucnosti. A je skoro až vtipné, že mi volba mojí střední školy přišla nesprávná ještě předtím, než jsem na ni skutečně nastoupila… Tolik mi toho ta budova (no, ta budova asi ne, ta je na tom všem škodná nejmíň, jde spíš o ty uvnitř) vzala…mohla jsem chodit na tu samou střední jako Noemi. Přesto jsem se rozhodla jinak.

No a stal se ze mě introvert. Moc jsem toho nenamluvila, a uzavřela jsem se do sebe. Nebyla jsem to já. Jenomže oni mě neznali, takže jen sotva mohli pozorovat změny. Nikdo se se mnou nebavil, považovali mě za divnou, jen proto, že jsem si o přestávkách ráda četla a také sem tam pozorovala okolní dění.

Studium mě nebavilo, ale kdoví proč jsem nepřestoupila, i když jsem tuto možnost spolu s mou rodinou opravdu velmi vážně zvažovala - hned potom co jsem byla v prvním pololetí prvního ročníku hodnocena nedostatečnou. Na základní škole jsem prospívala s výborným prospěchem, a pokud mě tohle mělo motivovat, povedl se paní profesorce spíš pravý opak. Měla jsem chuť na učení vyloženě kašlat, ale pořád to se mnou nebylo tak špatné.

První ročník jsem přežila, dá se říct bez úhony.

Víkendy a i některá poškolní odpoledne jsem trávila se svojí nejlepší kamarádkou Noemi. Plánovali jsme si, jak si na prázdniny někam vyjedeme, jak půjdeme na společnou vysokou školu.

No a taky byl v mé třídě on. Myslím, že po setkání s ním jsem tak nějak začala věřit na lásku na první pohled.
Klišé? To mi povídejte. Když se k tomu vracím, vysmívám se sama sobě.
Ale přeci jen bylo mi teprve patnáct.

Tajně jsem ho milovala už od prvního dne. Tím jsem si předurčila další katastrofu.
Ale o tom víc zase jindy.

Brzy nashle

Člověk není nikdy spokojený a ztracená holínka

14. července 2015 v 19:55
Zdravím moji milí čtenáři,

zrovna tu prší, to je tedy léto. Na druhou stranu, říká se, že člověk nikdy není spokojený s počasím. Když svítí sluníčko, je moc horko. Když fouká vítr, je zase moc zima. Já ale nejsem zase tak náročná. Vážně. Jen ten déšť je sám o sobě dost smutný. Všechno venku vypadá depresivněji než jindy. Mraky se k sobě choulí, nejspíš jim taky nebude nejtepleji.

Dneska ráno jsem si vzpomněla na jednu příhodu ze školy v přírodě, tenkrát na základní škole. Byly jsme s paní učitelkou v lese. Parta dětí, třetí třída. Znenadání začalo pršet. Jako když lusknete prsty. V dálce jsme slyšeli i blížící se bouřku. Noemi mi při zvuku hromu zaryla nehty do zápěstí tak silně, že tam byly coby důkaz jejího úleku do druhého dne. A pak jsme se dali na zběsilý úprk. Při tom úprku se mi vyzula holínka. Zaregistrovala jsem to hned, jenomže dav mě hnal dál. Pro tu holínku jsme se společně vraceli až druhý den po snídani. Čekala tam na mě zapadlá v blátě.

I přesto, mám bouřky ráda. Sedám si na postel, která je naproti mému oknu a vychutnávám si každičký její okamžik. A ten vzduch jak potom voní. Tak nějak zvláštně, nově.


Snad se mi podařilo, napsat pro jednou taky něco veselejšího.

Brzy nashle.

CARLE DIEM aneb životy a domky z karet

14. července 2015 v 19:31
Jména nejsou skutečná. Jsou fiktivní, pozměněná. Stejně tak místa dění.
A teď mému vyprávění.

Moment, od kterého se na mě hrnula katastrofa za katastrofou? Zamyslím se. Asi chvíle kdy moje nejlepší kamarádka už nebyla tou nejlepší… Sama nevím, od kdy mou nejlepší kamarádkou byla, ale prostě jsem ji tak od nějaké neurčité doby začala označovat, protože jsem u sebe neměla nikoho, kdo by mi rozuměl víc a po více jak deseti letech našeho přátelství mi to označení připadalo na místě. Sdíleli jsme spolu tolik vzpomínek, prošli jsme spolu mateřskou školkou a potom i základkou. Střední ta nás od sebe odtrhla. Přestali jsme se scházet a prostě konec. Samozřejmě, že to nebylo ze dne na den. To že se navzájem odcizujeme, bylo cítit daleko dřív. Bála jsem se toho, jak to skončí. Vždycky před spaním jsem si představovala různé scénáře, a k tomu jsem se dívala na naši společnou fotografii, co mám na stole. Je to stará fotka a vlastně mi leze dost na nervy. Stojíme u nějakého stromu v lese, já mám tříčtvrťáky a nějaké bledě modré tílko, ona má rifle a triko s nápisem; CARPE DIEM. Kolikrát jsem chtěla ten obrázek ze stolu sundat.

Asi mám jen strach, že pokud to udělám, bude naše kamarádství doopravdy pryč. Nebude žádný záchytný bod…Žádná naděje že se to spraví (nejsem tak naivní, spíš je to moje potencionální útěcha, takový záchranný kruh, na který si vzpomenu, když se začnu topit). A k tomu vím, že ona mě nepostrádá (Jo, vědět to je snad to nejhorší). Jako kdyby naše životy byly skládačky z puzzlí. No a tu částečku, která zobrazovala mě, Noemi prostě vzala a zbavila se jí. Protože jsem se jí do její skládačky už prostě nehodila…

Dneska jsme se potkali v autobuse. Jeli jsme spolu celou cestu. Deset zastávek, ale všimli jsme si jedna druhé až když byl čas vystupovat. Jen mi zamávala. Na její tváři se mihl zvláštní výraz. Nejspíš ho nedokážu dost dobře popsat. Vím jen to, že hned poté co mi zmizela z dohledu, začala jsem si znovu připadat neuvěřitelně osamněle. Po celá ta léta byla totiž hlavně ona tou, která mě držela na zemi. Byla tu vždycky pro mě.. přišla když jsem potřebovala. Snažím se opakovat si mantru: co bylo bylo. Je čas jít dál. Ale kéž by to bylo tak jednoduché.


Brzy nashle
 
 

Reklama